Zimní výlet
Pomalu končil rok a naše družina Racků hodnotila činnost Junáka v Lošticích. Bylo po válce a náš život a naše mládí bylo krásné a bohatě úspěšné jak po stránce duchovní tak i sportovní. V létě se uskutečnil tábor „Drozdovská pila“, na který má každý své krásné vzpomínky.
V družině Racků jsme se naučili několik pěkných písniček a her. Také jsme chodili trénovat na Sokolské cvičiště. V chůzi vždy si nejlépe vedl bratr Jarda Zimmermann, ve skoku dalekém bratr Milan Běhal, ve skoku do výšky bratr Václav Horák a na krátké tratě „100 m“ jsem byl přeborníkem já. Po prázdninách jsme se zúčastnili přeboru „Jeseníků“ v Zábřehu na náměstí v běhu štafety na 4x100 m a tuto štafetu jsme vyhráli. Za první místo jsme dostali baterku - malou kulatou a já si toho velmi vážil. Náš bratr Pepa Vařeka, který v této době byl naším rádcem družiny Racků, přišel s návrhem uskutečnit „Zimní tábor“. On sám měl z letních táborů bohaté zkušenosti a z Lesní školy jistě hodně věděl. Nám se jeho návrh zalíbil a dohodli jsme se ho uskutečnit. Každý sám jsme si začali připravovat věci a těšili jsme se na to, co před náma ještě u nás nikdo nezkusil. Vybavení jsme neměli celkem žádné, oblečení bylo po válce ještě na lístky, boty byly také na lístky či poukázky, stany a celty sehnal Pepa Vařeka a lyže každý své. Já jsem lyže neměl, a tak pan mistr Řmot - kolář, ohnul dvě prkna, byla z břízy 165 cm dlouhá a 8 cm široká. Řekl mi, seš stolář a to ostatní si můžeš udělat sám. Tak se také stalo. Jídlo jsme si vzali z domova a vyrazili jsme o vánocích na naše táboření. Sraz byl u Borového lesa. Pamatuji se, že popadával sníh a zima byla tak jak má být. Vyrazili jsme ve složení - bratři Pepa Vařeka, Jarda Zimmermann, Milan Běhal a já, Standa Navrátil. Lyže pěkně klouzaly, dobře navoskované, hole „lískovky“ a bylo nám fajn. Nahoru kolem lomu „Kozí vrch“. k Obectovu, bokem jsme minuli Olešnici, dále potom kolem Hvozdečka a Kovářova po polích směrem k vesničce Březinky. Ach, jaká to byla krásná jízda přes pole, popadávající sníh a podmračená obloha, dobrá nálada a hlavně pohoda. U Březinek je lesík a mírný sešup. Pepa to dobře nezvládl a vymázl se. Přitom se mu vysypaly z batohu brambory do sněhu. Byli jsme na místě a protože se začalo stmívat, začali jsme budovat „tábor“. Napřed jsme odhrnuli sníh. Na zem jsme položili celtu a na celtu novinový papír a na to zase celtu. Ze stromu na strom jsme uvázali provaz a na provaz jsme zavěsili stan „jehlan“ a na tento stan jsme naskládali novinový papír a na to zase ještě stan. Sláva, máme kde přespat! Potom jsme udělali ohníček a ze sněhu vařili čaj, ohřívali se a já si sušil rozmáčené pracovní boty. Ráno jsem zjistil, že jsou upečené, z čehož jsme neměl až tak velkou radost. Povečeřeli jsme, vypili čaj a připravili se na spaní. To jsme na holé tělo obalili noviny, potom košili, svetr a bundu. Stan nám zahřívala svíčka. Vyprávěli jsme si své zážitky a příjemně unaveni v dobré pohodě tvrdě usnuli. Probudilo nás jiskřivé a mrazivé ráno. Protáhli jsme se trochu, protože ve stanu jsme byli značně namačkáni, inu byli jsme čtyři a stan malý. Dnes už nevím, co jsme vařili a co jsme jedli. Pro nás bylo důležité to, že jsme zdraví a bez nějaké úhony přečkali noc a vrátili se domů. Snad mně prominou moji bratři a kamarádi z družiny Racků, že jsem něco a nebo na něco zapomněl, ale už to bude skoro půl století a já dnes si velmi vážím všech Junáků a zvláště pak bratra Pepu Vařeku, který mně mnohému naučil.
Standa Navrátil