Vzpomínky na boj o vlajku
V táboře na Drozdovské pile v roce 1947 jsem bydlel ve stanu s Jardou Melzerem. Kamarádili jsme se i mimo rámec skautingu, takže naše spolubydlení ve stanu bylo samozřejmé. Táta Jardy měl takové malé stolářství a já jsem tam občas chodil jen tak na čumendu, čuchat krásnou vůni kudrnatých hoblin a při tom jsem obdivoval jeho řemeslný fortel.
Tehdy na táboře si musela každá dvojice postavit sama stanovou podsadu z krajinek, vyrobit postele, noční stolek a nacpat slamníky slámou. Heslo „Jak si kdo ustele, tak si lehne“ se tady vyplnilo do posledního písmene. Vzhledem k tomu, že Jarda to se dřevem uměl a navíc znal z domova různé fígle, třeba jak zahýbat přečuhující hřebíky, tak jsme měli podsadu nejen brzo, ale i bezvadně postavenou. Krajinky se pěkně překrývaly, nebyly tam žádné škvíry, kterými by mohlo táhnout, dvířka se neviklala, otevírala se bez drhnutí a přesnost naší stavby nám umožňovala perfektní vypínání celtoviny. Z krajinek postelí a nočního stolku jsme noži odřezali štěpiny, takže jsme nakonec byli s naší prací nadmíru spokojeni. Vypadalo to opravdu dobře. Ze stanu a jeho okolí jsme pečlivě vysbírali všechny odřezky a třísky a s jistým napětím jsme očekávali první ranní prohlídku stanů. Dopadlo to dobře, získali jsme vlajku čistoty.
Těm, co ji neznají bych ji chtěl přiblížit. Bylo to vidlicovitě rozvětvená větev břízy, na jednom rameni byla připevněna bílá vlajka (něco jako větší bílý kapesník) a na druhé rameno se každý den přitloukala odřezaná kolečka břízy, na kterých byla napsána jména obyvatelů stanu, kteří vlajku získali.
Dnes, téměř po padesáti letech, Vám opravdu neřeknu, jak nás to tehdy napadlo, ale umínili jsme si s Jardou, že vlajku čistoty získáme každý den až do konce tábora.
Samozřejmě jsme netušili jaký boj rozpoutáme a jaký bič si sami na sebe pleteme. O vlajku čistoty začaly pochopitelně usilovat všechny stany. Během několika dní bylo však po ranních prohlídkách stanů jasné, že některé stany na to prostě nemají, protože prohlídka jejich stanů se podobala spíše leteckému dnu. Špinavé boty a ešusy, neuklizené prádlo a ručníky nemilosrdně lítaly ze stanů ven. Vzpomínám si, že mezi takovými byl i stan Oskarův. Výborný skaut a kamarád, pořádek však nebyl jeho vášní.
My jsme zatím získávali vlajku čistoty každý den, ale některé stany nám těsně šlapaly na paty. Během tohoto soupeření se pochopitelně laťka požadavků stále zvyšovala, takže perfektní úklid, čistota jídelních příborů a naleštěné boty, byly už samozřejmostí. Abychom vlajku znovu získali, museli jsme si neustále vymýšlet další vylepšení. Tak jsme z kartáčků na zuby pečlivě odstraňovali zbytky pasty, stejně tak kolem uzávěrů tub, ve slamnících jsme každé ráno natřásali slámu, aby ustlaná postel byla rovná jako stůl a hrany zařezávaly. Když jsme zpozorovali, že konkurenční stan drhne u potoka ešusy pískem, tak jsme to udělali taky a navíc jsme ešusy pomocí zubní pasty vyleštili. Na vedoucích tábora již bylo patrné, že by rádi udělili vlajku čistoty také jinému stanu, aby to nebylo tak jednotvárné, avšak při spravedlivém hodnocení nemohli rozhodnout jinak.
Konec tábora se blížil, vlajka čistoty neustále stála vedle našeho stanu a my jsme už nemohli přijít na žádné další vylepšení ani úklidu ani čistoty. Nakonec jsme dostali spásný nápad! - Hřebeny na vlasy jsme učesali trávu pod postelemi tak, aby stébla měla stejný sklon. Když to při ranní prohlídce stanů uviděli vedoucí tábora, tak strnuli údivem a s utajovaným smíchem nám udělili poslední vlajku čistoty.
Na skautský život vzpomínám velmi rád. Považuji ho za moje nejkrásnější léta. Přál bych dnešní generaci skautek a skautů stejné nadšení pro myšlenku skautingu a nezapomenutelné prožitky z táborů. Čiňte tak, aby se skaut v Lošticích nemusel zakládat popáté.
ORKO - Karel Voborský